Divočna

Pařáty smrti
Zápisky Ivara 5. část

Jelikož byli Des a Nazir nakaženi nadpřirozenou hnilobou, dostali naše jediné dva koně a vyrazili vstříc Khale napřed. My ostatní jsme se ploužili stepí pěšky za nimi. Cestou se mnoho zajímavého nepřihodilo. Jen druhou noc při táboření nás překvapil neznámý hraničář. Naštěstí neměl nepřátelské úmysly a přijal naše pozvání k ohni, kde jsme si vyměnili mnoho příběhů z našich cest. Ještě v noci se vydal dál svou cestou.

Naši marodi mezitím štvali své koně k vesnici. Štěstí jim prálo a druhý den potkali hlídku koňáků vedenou válečníkem ??. Když jim vysvětlili svou situaci, velkodušní kočovníci jim zapůjčili svoje čerstvé koně, aby se dostali do Khaly rychleji. Tam je stará čarodějnice Orana vyléčila ranním rituálem v kamenném kruhu. Za to ovšem dostala příslibeno vyplnění služby, o kterou v budoucnu požádá.

My ostatní jsme do sídla kočovníků dorazili o den později. Strávili jsme v Khale celkem týden odpočinkem, doplňováním zásob na planováním na další cestu. Já jsem si během toho času přivydělával hraním, najal jsem Nekila a dva další válečníky jako stráže a koupil dvě muly a proviant. Žrec Theo si nechal u kováře okovat stříbrem svou hůl, kterou mu klerik Glubin začal závidět. Chaotik Ytasu trávil čas rozmluvamy s Tarií o nekromancii. Ale den před odjezdem se mu povedl skvělý obchod se skupinou dobrodruhů. Vyměnil prsten a 100 zlatých za 4 koně. Buď úskokem slabomyslné nebožáky přesvědčil o domnělém zakletí v prstenu nebo je rovnou začaroval.

Naše posílená výprava tentokrát dorazila na pohřebiště bez problémů. Na místě jsme zkoušeli dostat do dosud neprozkoumaných hrobek. Většinou byly zavalené a jeden z vchodů byl zatopený. Tam nás překvapil obrovský vodní had, který stáhl pod vodu a málem utopil nebohého Thea. Nakonec jsme sestoupili do podzemí největší hrobkou uprostřed pohřebiště. Tam bylo nutné se spustit šikmou šachtou po laně dolů. Lano přivázané na šachtou bylo pastí, jeho dolní polovina byla kluzká jako úhoř. Slezli jsme po vlastním provazu a jali se se čistit další místa prastarého pohřebiště od nemtrvých.

Tentokrát jsme střetávali jen slabé kostlivce a ghúly. Desovi se povedl pěkný kousek když odhalil tajnou místnost s oltářem. Na oltáři byl kalich s vodou a v něm opancéřovaná rukavice. Legendární ??? rukavici jsem poznal na první pohled. Byla to část zbroje mocného paladina a hubitele nemrtvých a podle pověstí mohl ji mohl správně využít jen člověk s mimořádně silnou vůli a morální integritou. Nevím jestli mohl Des využít potenciál rukavice naplno ale každopádně s kouzelným mečem bastardem, protikouzelným štítem a rukavicí se ze něj stal strašlivý válečník. Zanedlouho měl možnost to předvést.

V místnosti nedaleko vchodu jsme našli sarkofág přikrytý černočerným závěsem. Když jsme se přiblížili, závěs se zvedl jako kus stínu utrženého z pláště krále noci a vyletěl k nám. Des se přízraku neohroženě postavil a já ho ochránil motlitbou i podpořil bojovou písní. Leč zákeřná bestie vyhodnotila mě jako největší hrozbu. Oblétla Dese a překvapivým náletem do mě zabořila ledové spáry. Přízrak ze mě vysával životní sílu, mé vzpomínky a zkušenosti. Náhle nemtví zaskučel a rozplynul se. Des ho rozptýlil svěma seky začarovaného meče.

Ze sarkofáku potom vystoupala bílá koule světla a zamířila k východu z hrobky. Následovali jsme ji a přivedla nás k rozpadlé svatyni boha mrtvých, která stála stranou od pohřebiště. Tam se proměnila v bílou přízračnou ženskou postavu. Ten duch byla Niriadal, lasturová čarodějka, žačka, později zhouba kostěje Xar-zula a osobnost za kterou jsme podnikli celou výpravu. Hned jsme získali její důvěru vyjevením našich úmyslů o konečném zničení nemrtvého imperátora a podělila se s námi o vše, co věděla. Vyprávěla nám o svém spojenectví s kostějem a bojích, které sním svedli paladinové severu a jihu. Při finální bitvě se Niriadal přidala na stranu dobra, svou obětí jí přinesla vítězství a sobě zajistila vykoupení. Nemrtví čerknokněžník ale nebyl zničen úplně a dokud bude bít jeho skryté srdce tak ani nemůže. Dále jsme se konečně dozvěděli jak nemrtvého zničit. Kostěj pomocí prokletého rituálu vložil své srdce do ducha blízkého hvozdu. Zničit srdce znamenalo zabít ducha lesa a rozbít rovnováhu v přírodě na dlouhé léta, s čímž nemohl druid Theo souhlasit. Ale Niriadal nám vyjevila jinou možnost jak se k srdci dostat. V podzemí pohřebiště se nacházelo zřídlo pravdy, prastará kniha druidských rituálů ze které bychom mohli vyčíst jakým způsobem oddělit srdce od ducha lesa. Zřídlo pravdy ovšem stráží další nemtrvý – Xar-zulův mocný generál Xerouk. Získání posvátné knihy druidů se stalo naším dalším cílem. Nakonec jsme se dozvěděli o zakleté soše v podzemí pohřebiště, která zná mnoho z tajemství toho místa, a za platbu zlatem je ochotna se o ně podělit.

Taria se s námi rozhodla zůstat, pokud si bude moct nahlédnout do zřídlo pravdy, jakmile z něho vyčteme potřebné rituály. Žrec Theo souhlasil, že ji nechá knihu prostudovat, pod podmínkou, že se spis do roka vrátí druidskému kruhu. Úmluvu vzájmeně potvrdili krvavou přísahou.

Pod vlivem událostí posledních dní jsem hodně přemýšlel o nekromancii a o těch co ji používají. Jevilo se mi, že hlavním cílem nekromantů je získáním moci nad svou životní silou, životní silou jiných a konečným překonáním smrti a získáním věčného života. Ale jaký ten věčný život je? Kostěj Xar-zul ho tráví jako vysušená mrtvola, zahrabaný pod zemí, jako karikatura sebe samého před staletím, kdy byl vládce mocné říše, kterou se snaží obnovit. Ale v dnešním světě už není pro jeho říši místo. Niriadal se obrátila na cestu dobra a přesto její duše musí bloudit po tomto světě dokud nebude Xar-zul poražen. Svěřil jsem se svými pocity Tarii a snažil se ji varovat užíváním černých umění. Abych získal její důvěru, prozradil jsem ji úmysly čarodějnice Alkatry s drakem z hvozdu. Taria se mým pochybnostem vysmála. Že prý je nekromacie umění jako každé a ona má svou moc pod kontrolou, ne naopak. Tím jsem si nebyl tak jistý po tom co jsem viděl, jak z pouhého mstivého rozmaru proklela Kolgara věčným životem a nechala ho bloudit po bažinách, kde může ohrozit nevinné lidi.

Nekromancie je pouze falešná léčka akrhander, která nás svádí z pravé cesty našich předků a popírá lidství. Kostějové a nekromanté budou jen hnít ve starých kobkách na hromadách starého zlata a starých vědomostí, nechopni se přizpůsobit dynamickému toku života, který bují po celém světě kolem nich. Ale o mě se bude učit na univerzitách, mé písně se budou hrát na hradech a o mých skutcích se bude zpívat na jarmarcích. Já znám pravou cestu k nesmrtelnosti a dosáhnu jí skrz své dílo, které tvořím a předávám lidstvu.

View
Staří známí
Zápisky Ivara 4. část

Tarii jsme našli tábořit poblíž rozvalin ve společnosti mladého druida Thea a jeho mazlíčka rysa. Při čaji jsem povyprávěl o našich plánech na výpravu na pohřebiště. Taria přislíbila svoji účast na tažení po podmínkou, že zase pomůžeme jí při hledání zeleného draka v okolních hvozdech. Pochopil jsem, že se jedná o stejného draka, kterého hledá i Alkatra. Jen Taria má zájem o jeho spolupráci a vědomosti zatímco Alkatra touží pouze po částech jeho těla. Nahlas jsem se o tom ale nezmínil. Nizar stvrdil dohodu s Tarií krvavou přísahou a vyrazili jsme na cestu. Připojil se k nám Theo a později i Nekil.

Po cestě jsme narazili na koňácký tábor. Z dálky se zdál podezřele klidný a zblízka jsme zjistili, že táborníky někdo pobil a z jejich těl udělal nemrtvé. S obyčejnými zombiemi jsme si snadno poradili a já jsem se bezplatně vyzbrojil jízdním lukem, který v Khale prodávali tak draho.

Po třech dnech putování jsme dorazili na pohřebiště. Na okraji bažiny se rozkládalo dohromady dvanáct mohyl, některé z nich byly otevřené. Nahoře jsme rozbili tábor a nechali ho hlídat Nekilem. Vstoupili jsme do jihovýchodní hrobky, neboť v ní se měly podle drbů, které jsme vyslechli na hodokvasy v Khale, nacházet kouzelné artefakty.

Podzemí bylo opravdu rozlehlé a propojovalo mohyly na povrchu. Obývala ho různá havět – krysy, mouchy, hadi a samozřejmě mrtví a nemrtví všech skupenství, síly a stupňů rozkladu. V hrobkách zase bylo možno najít množství pokladů i zakletých předmětů. Někteří nemrtví byli opravdu nebezpeční, jak se záhy přesvědčili Nizar a Des. Po jednom boji s ghúly se jejich zranění nedařilo vyléčit a Tarie zjistila, že se za několik dní sami promění v nemrtvé, pokud je nevyléčí mocný klerik. Chtěli jsme prozkoumat ještě pár místností a vydat se zpět do Khaly pro pomoc, když vtom nás překvapila teleportační past a přenesla nás na neznámé místo v podzemí.

Dost jsme znervózněli, protože našim nemocným přátelům pomalu ubíhal čas, a my neznali cestu ven. Brzy nás přepadli neviditelní nepřátelé, které mohla zránit pouze magie. Tento boj jsme vyhráli jen díky Tarii a jejímu umu. Nakonec jsme narazili na známé chodby a našli jsme cestu ven.

Před východem nás čekalo další nepříjemné překvapení. Narazili jsme na tlupu žoldáků vedenou Kolgardem, mocným válečníkem, který měl nevyřízené účty s Tarií. Snažil jsem smířlivě vyjednávat, ale on neústupně požadoval její vydání. Tarie se mezitím zneviditelnila a celé vyjednávání zmařila jedním dobře mířeným bleskem do středu Kolgardovi družiny. Strhla se ostrá řež. Sám jsem byl těžce zraněn a konec si nepamatuji ale mým společníkům se povedlo postupně Kolgardovi poskoky a pobít. On samotný zemřel pod ostřími Nizara a Dese, když při útěku zapadl do bažiny.

Nikdo z nás to neodnesl bez úhony a já a Taria jsme byli zraněni těžce. I přes své zranění se Taria zajímala pouze o Kolgardovo tělo. Slíbila, že nás zprostí naší části přísahy pokud jí ho přineseme, což Des vykonal. Její nenávist k němu byla tak silná, že ho vzkřísila jako revenanta a nechala ho navždy bloudit bažinou. Strašlivý rituál, kterým to uskutečnila, mě zajímal a neměl jsem sílu mu zabránit, ale někteří společníci, jako třeba Eskarin, ho nesli opravdu těžce a odmítli být při něm.

Z výpravy do podzemí pohřebiště i od Kolgarovi družiny jsme získali množství ceností, zásob i kouzelných předmětů. Mimo jiné i několik kouzelných mečů, pytel nosič, Korganův štít ochrany proti magii a také dva koně a dvě muly. Všechny předměty jsem prohlédl kouzelným zrakem a vzpomínal, jestli se o nich nezmiňovala některá z četných pověstí, které jsem se za svůj život naučil.

Nejpřekvapivěji dopadlo zkoumání perly, pro kterou se natahoval Des, když jsem ho před časem odkameněl v bažinách. Až teď se uvolil k jejímu prozkoumání. Když jsem na ni pohlédl magickým zrakem, upadl jsem opět mdlob a měl jsem vidění:

V něm spolu válčili prastaré rasy titánů a medůz. Medůzy proměňovali obry v obrovské kameny a z těch se staly dnešní hory. Ale obři nezemřeli a jsou stále uvěznění v kameni. Jejich sílá je napojena na průzračnou perlu, kterou drží socha na povrchu. Když tu k soše někdo přistupuje – ano je to Des.

Po tomto vidění stále častěji přemýšlím, zda můj osud není předurčen. Mnohokrát jsem měl štěstí a vyhnul se smrti tam, kde by silnější a rychlejší nalezli jistou smrt. Mohl bych já, slabý a podceňovaný, pěvec mít nějaké vyšší poslání? Že by tajemná ruka souhrou náhod vedla mé kroky do pohraniční divočiny, abych zde pomohl zastavit Xar-zula, přivést zpět k životu Dese a odhalit tajemství o vzniku tohoto světa?

No každopádně zpět k výpravě. Po klidné noci jsme se vypravili zpět do Khaly pro léčení a pomoc.

View
Země čarodějnic
Zápisky Ivara 3. část

Zpět v chrámu panenských kněžek nepřijala matka Dalana naše zprávy s nadšením. Vypověděla nám Xar-zulovu historii jako vládce divočiny a bylo jasné, že to bude mocný soupeř. Neporazitelný, pokud dosáhne své plné moci. Jediným způsob jak ho zabít je zničit jeho srdce, o kterém ale nikdo neví, kde je ukryté. Vodítkem může být Xar-zulova učednice čarodějka Niriadal jenž před 100 lety způsobila jeho pád. Je sice už po smrti ale v její věži či její hrobce snad bude možné najít indicie o umístění srce nemrtvého.

Volba padla na hrobku, která se nachází na velkém pohřebišti Lidu koně, rodu Niriadal, také proto že po cestě je sídlo kouzelnice Alcatry, sestry mojí drahé Neferiny. Ta by mohla vědět, jak vysvobodit Nišue zakletou do zrcadla. Naložili jsme zásoby a zrcadlo. Já za úsvitu rozloučil s Neferiny a dostal od ní dopis pro její sestru a medailon na památku. Vyrazili jsme směr východ.

Cestou k Alcatřině věži jsme se střetli jen s podivnými šelmami zvanými huňáči a nakoupili byliny od potulného bylinkáře. Stará čarodějnice nás i přes můj šarm a průvodní dopis od její sestry přivítala chladně. Její zájem vzbudilo až zakleté zrcadlo. Bohužel zjistila jen, že kletba bude zrušena až bude Xar-zul zničen. Dále ji zajímal pouze drak, který údajně žije ve hvozdu na východě. Poděkovali jsme, přespali u její věže a pokračovali dál k vesnici koňáků.

Další noc nás překvapila dvojice vrků, kterí pronásledovali malou lišku. Udělali jsme s nimi krátký proces. Druhý den ráno se liška proměnila v lidskou podobu a zjistili, že se jedná tengri, jednoho z prastarých duchů lesa. Z vděčnosti nám ukázala, kde najít ztracenou relikvii lidu koně.

Když jsme se blížili k vesnici koňáků, narazili jsme na staré rozvaliny jakéhosi chrámu. Při jejich zkoumání nás zastavil mocný hluboký ženský hlas. „STŮJTE CIZINCI!“ Potetovaná odpadlice z lidu Koně nám zprvu nedůvěřovala ale pak usoudila, že nepředstavujeme nebezpečí. Představila se jako Taria, ta co vládne živlům a mluví s mrtvými, a nasměrovala nás k vesnici. V ruinách jsme ještě našli kamennou tabulku a vyrazili na cestu. Tehdy jsme netušili jak moc se naše osudy s nekromatkou Tarií zanedlouho protnou.

Khale, osadě kočovného lidu Koně, dominoval chánův stan na vrcholu pahorku uprostřed stepi. Obklopovali ho stany a jurty obehnané palisádou. Hned jsme šli vzdát hold chánovi Khasaronovi, pánovi okolní země, nalezenou relikvií a zlatem. Náš úmysl vstoupit na jejich pohřebiště a najít Niriadalinu hrobku se chánovi a jeho družině nelíbila. Jeho nebližšími rádkyněmi byla jeho snoubenka Narante a stará čarodějnice Orana. Vlastně všechny ženy lidu Koně byly čarodějnice a měly rovné postavení s muži – válečníky. Muži měli skvělé stepní koně, přesné luky a byli hodně nadutí.

Toho jsme využili a vyzvali jsme nejlepší muže na duely ve vybraných uměních. S výzvou hned souhlasili. Celá vesnice se přišla podívat jak obrněný Des vítězí v šermířském souboji nad jejich šampionem v kůži. Nizarova kuše ve střelbě ze sedla pokořila krátký luk kočovníka. Na oslavu našeho vítězsví se večer uspořádal hodokvas, kde jsme přednesl svoji novou píseň – Porážku Xar-zula. Koňáci pořád neměli dost a Des ještě musel vybojovat soutěž v pití zkyslého mléka. Opět zvítězil a pořažený kočovník Nekil se za nás zaručil s slíbil, že nás doprovodí na pohřebiště.

Stejně by nás nezastavili. Pohřebiště mělo za poslední dobu špatnou pověst. Vykradači hrobek porušovali prastaré pečetě a díky tomu se to tam hemžilo chodícími umrlci. Na něčem takovém se zřejmě podílela i Taria a proto byla vyhoštěna. Do hnízda nemrtvých jsme ale potřebovali každou pomoc a nekromancie mohla být zásadní pokud bychom našli hrobku Niriadal. Zatímco Nekil vyspával opici, vydali jsme se požádat čarodějku o pomoc.

View
Zápisky minstrela Ivara Zlatoústého - Led a oheň
Část druhá

I vojenská pevnost na divokém pohraničí se mi po utrpení posledních dní jevila jako vrchol civilizace. Ubytovali jsme se v hostinci a já se připravoval na vystoupení v krčmě na další večer. Ostatní mezitím věnovali čas obchodu, modlitbě a odpočinku. Lord Risan, pán na Serpentu, se vydal se svou družinou na trestnou výpravu za zkázu v podhradí a bohužel jsme se mu nemohli patřičně představit.

Druhý večer byla krčma plná a já jsme všem předvedl, proč se mi říká Zlatoústý. Moje nová píseň „Útěk z Enchidironu“ publikum úplně ohromila a po konci jsme se všemi seděli u stolů a pili pivo jako stáří přátelé. Kněz Eldrod, správce místní svatyně, nás požádal o doručení dopisu do kláštra Panenských kněžek, který ležel tři cesty na jihovýchod. Samozřejmě nabídl za doručení pěknou sumu zlata. Plány do budouna jsme tedy měli vyřešeny.

Jen vetešník ?, který mi zajistil loutnu na vystoupení, byl během večera ve špatné náladě. Nakonec přiznal, že byl předchozí noci okraden o kouzelné kameny. Ačkoliv měl podezření na cizince, hned jsem mu je vyvrátil potvrzením svých čestných úmyslů a zaručením se za každého mého společníka. A ejhle, o chvíli později vylezlo z Ytasa, že kameny během noci sebral on, beztak s pomocí nějakých špinavých kouzel. I když nám Kameny pomůžou na cestě, i tak jsem se zlobil. Mnohem hůře to snášeli Eskarina a Glubin. Oba trvali na jejich zaplacení a dokonce nechali zlato bez upozornění v krámku vetešníka.

Další den jsme doplnili poslední výstroj a vyrazili k chrámu panenských kněžek. A zase jsme se nevyhnuli boji. Před v kameni tesaným oltářem arkhandry Asharit jsme viděli, jak monstra pobila skupinu poutníků. Kostlivce podporovali nestvůry, které mi popsali vojáci z hradu. Jmenovali se hargoylové, byli okřídlení a jejich zpěv mohl člověka úplně zmámit a po smrti se změnili v kámen. Naštěstí můj zpěv byl silnější než jejich a dokázal zmámení rušit. Když jsme pohřbívali těla poutníků, všimli jsme si, že jedna z žen má na noze podivná tetování. Nechutný Ytasu hned kůži s tetováním vyřízl a uschoval si ji.

K Chrámu Panenských kněžek jsme dorazili dalšího dne. Vstříc nám vyšel průvod žen různého věku v jehož čele kráčela Dalana, Matka představená. Dostalo se nám vřelého přivítání a večer i bohatého pohoštění. Oplatil jsem štědrost svými písněni, které pohnuly srdci mnoha z mladých kněžek.

Druhý den se s námi setkala Dalana o samotě a požádala nás o pomoc. Klášter navštívila před nedávnem jiní dobrodruzi, kteří chtěli najít a prozkoumat svatyni ????, démonického služebníka arkhandry Asharit. Jedna z kněžek, mladá Nishue, se i přes varování Matky představené vypravila potají s nimi. Od té doby o nich nebyly zprávy a Dalana nám slíbila odměnu, pokud nějaké přineseme. Představila nám i dobrodruha Nizara, snědého šlachovitého sekerníka, který se dosud v klášteře léčil. Souhlasil s účastí na výpravě.

Na matčino přání se k nám přidala i sestra Neferni, nejlíbeznější stvoření, jaké jsem kdy potkal. Hned jsem přísahal, že budu chránit její život jako svůj vlastní, a na důkaz toho jsme nechal svojí písní vyrůst jednu zahradní růži do třímetrové výšky a nevídaného květu.

Cesta ke svatyni proběhla bez problémů. Jen před ní jsme narazili na goblina dorážejícího na psa chyceného v pasti. Drzého goblina jsem hrubými slovy zahnal a divoká Eskarin se postarala o zraněného hafana. Získala tak věrného společníka a ochránce.

Svatyně byla nebezpečné podzemní místo plné nástrah a nepřátel. Iluze mámily naše smysly, trávily nás jedovaté páry a v podlaze číhala propadla. Utkali jsme se s nemrtvými a ocelová socha, která se pohybovala jako živá, strážila nástěnné zrcadlo. Neferiny s údivem vykřikla, když v zrcadle zahlédla svou kamarádku Nishue.

V místnosti téměř na konci svatyně jsme objevili starou olejovou lampu. Ytasu ji prozkoumal magickým zrakem a začal ji třít. Nepřestával ani když zní začalý vycházet rudé plameny a my ho varovali. V lampě byl uvezněm ohnivý démon, Ifrít. Rozzlobený pekelník se představil jako Isakaradur a chystal se nás zprovodit z tohoto světa. Vychytralý Ytasu ale ovládal démonický jazyk a dokázal Ifríta přesvědčit, aby svůj hněv nasměroval správným směrem. Isakaradur nás ušetřil za pomoc proti tomu, kdo ho v lampě uvěznil. Nemuseli jsme chodit daleko, v poslední místnosti svatyně spočíval na kamenném katafalku Xar-zul. Dříve vládce Divočiny, dnes nemrtvý s obrovskou magickou mocí se okamžitě pustil do boje s Isakaradurem. Ifrítovi plameny škvařili lichovo maso a mrtvolný chlad dusil démonovy plameny. My jsme se do dlouhého boje zapojili jak mohli. Já jsem pěl písně a rozptyloval auru strachu, která oklopovala nemtrvého. Ostatní do něj tloukli pochodněmi a Nizar na soupeřící dvojici vrhal láhve s olejem.

Nakonec Xar-zul zeslábl natolik, že se nemohl bránit a Ifrít se osvobodil z jeho moci. Osvobozený byl velkorysý a nechal nám naše životy. Ytasovi slíbil odhalení některých tajemství až se příště setkají. Tělo Nemrtvého bylo i po boji stále celistvé a pomalu se dávalo dohromady. Pochopili jsme, že nemůže být zničen zbraněmi ani kouzly a jeho život musí být uložen někde jinde. Obtěžkaní poklady jsme se se zrcadlem s Nišue vydali zpět do Chrámu panenských kněžek.

View
Zápisky minstrela Ivara Zlatoústého
Část první

Až teď, po mnoha dnech putování, útrap a nebezpečí, mám v relativním bezpečí sídla koňských lidí, Khale, čas napsat o všem co jsem zažil za poslední měsíc.

Do pohraniční země, kterou budu nazývat prostě Divočina, jsem dorazil se svými druhy jako otrok. Prodali nás jako zboží mocnému čaroději Enchidirionovi a jeho služeníci, goblini z vodního klanu, nás přivedli na jeho hrad uprostřed bažin. Tam jsme v temných kobkách čekali na neblahý osud. Vězni, které goblini postupně odváděli, se už nevraceli.

Měl jsem ale štěstí, jak je u mě obvyklé. Jednoho dne pán hradu odcestoval a jeho služebníci toho hned využili k bujarým celonočním oslavám. Flámovali tak silně, že se jim podařil vypustit podivná amorfní rtuťovitá stvoření – hleny. Nepochyné výsledky tajemného magického experimentu začaly leptat vybavení hradu i s jeho posádkou a v nastalém zmatku se povedlo mě a dalším vezňům dostat na svobodu. Přemohli jsme opilé stráže a vyzbrojili se. Boj však teprve začal. Ve spodním patře žaláře čaroděj Atrament zmámil kouzlem gobliního kapitána a od něj jsme se dozvěděli mnohé o hradě a jeho obranách. Bohužel kouzelník zahynul krátce poté během bitvy v hádankové místnosti. Díky jeho oběti jsme hádanku vyřešili a dostali se do tajné komnaty. Tam jsme porazili Enchidirionova učedníka a vyšli do horních pater hradu.

Brána ven byla strážena silnou posádkou a kouzelnou sochou, proti které jsme neznali ochranu. Bylo tedy nutné zlézt hradby. Po bolestném incidentu s kamenou mluvící gobliní hlavou se nám to povedlo. V okolí hradu se držela jedovatá mlha, ale s pomocí kouzelných amuletů od gobliního kapitána a čarodějova učně jsme mohli v bezpečí projít.

Z hradu se povedlo utéci mě, Ivaru Zlatoústému, minnesengru Krachtiburskému a také divé ženě Eskarin, kupci Satrapoldovi, mudrci Glubinovi, barbaru Dasovi, nomádu Kalaneonovi a akolytce Arii. Cesta bažinou byla náročná, nebezpečná a chvílemi beznadějná.

Das brzy zemřel na zranění, které mu způsobila jeho chorobná posedlost mluvící gobliní hlavou. Dlouho jsme ale bez frontového bojovníka nezůstali. Glubin objevil sochu seveřana sahající pro kámen, který držela jiná socha. Válečník vypadal jako živý a tak jsem použil jeden z magických svitků od čarodějova učně a zlomil jeho zakletí. Des, jak se seveřan jmenoval, si toho moc nepamatoval a připojil se k nám. Mohl tu být zaklet stovky let a určitě bylo určeno osudem, že ho zachráním právě já. Mezitím se podařilo pterodaktylím jezdcům objevit náš tábor a jeden z nich odnesl nevinou Arii zpět do hradu Enchidiron. Rozzlobený Kalaneon trval na její záchraně a s jedním amuletem proti jedovaté mlze se vydal za ní. My ostatní jsme jenom zbaběle toužili přežít.

V bažině jsme museli bojovat s jedovatými hady, ještěřími muži, živoucími kostlivci a dokonce jsme se setkali i s drakem. Nejhorší bylo setkání se slizkým chapadlem, co utopilo v kalné bažině chamtivého Satrapolda. Po několika dnech se nám konečně podařilo dostat na pevnou půdu a čerstvý vzduch. Lesní krajinou se putovalo mnohem veseleji a dokonce jsme brzy narazili na přítele. Čaroděj Ytasu a jeho žába Kalamárie nás přivítali u svého ohně. Od něj jsme se dozvěděli o blízké baště řádu a civilizace, hradu Serpentus na hadím vrchu. Tam jsme společně zamířili.

Cestou jsme museli opět bojovat se služebníky temnoty. Pátrala po nás gobliní hlídka s kostlivci. Tito goblini ovšem patřili do klanu Černých sluncí. Jejich vůdce měl dvě tváře, ovládal magii a po jeho smrti z něj vyletěla k nebesům humanoidní okřídlená bytost. Jednoho z goblinů jsme zajali a dozvěděli jsme se od něj o jeho klanu a jeho vůdci. Gulp, jak se goblin jmenoval, nám také ukázal cestu k Serpentu. Já jsem mu naoplátku ukázal, že slitování není slabost a že upřímnost přináší důvěru. Na dohled Serpentu jsme ho propustili.

Okolí hradu bylo vypálené po divokém nájezdu. Přesto nás stráže vpustili dovnitř, hlavně díky mojí vyhlášené výřečnosti.
View
Welcome to your campaign!
A blog for your campaign

Wondering how to get started? Here are a few tips:

1. Invite your players

Invite them with either their email address or their Obsidian Portal username.

2. Edit your home page

Make a few changes to the home page and give people an idea of what your campaign is about. That will let people know you’re serious and not just playing with the system.

3. Choose a theme

If you want to set a specific mood for your campaign, we have several backgrounds to choose from. Accentuate it by creating a top banner image.

4. Create some NPCs

Characters form the core of every campaign, so take a few minutes to list out the major NPCs in your campaign.

A quick tip: The “+” icon in the top right of every section is how to add a new item, whether it’s a new character or adventure log post, or anything else.

5. Write your first Adventure Log post

The adventure log is where you list the sessions and adventures your party has been on, but for now, we suggest doing a very light “story so far” post. Just give a brief overview of what the party has done up to this point. After each future session, create a new post detailing that night’s adventures.

One final tip: Don’t stress about making your Obsidian Portal campaign look perfect. Instead, just make it work for you and your group. If everyone is having fun, then you’re using Obsidian Portal exactly as it was designed, even if your adventure log isn’t always up to date or your characters don’t all have portrait pictures.

That’s it! The rest is up to your and your players.

View

I'm sorry, but we no longer support this web browser. Please upgrade your browser or install Chrome or Firefox to enjoy the full functionality of this site.