Divočna

Pařáty smrti

Zápisky Ivara 5. část

Jelikož byli Des a Nazir nakaženi nadpřirozenou hnilobou, dostali naše jediné dva koně a vyrazili vstříc Khale napřed. My ostatní jsme se ploužili stepí pěšky za nimi. Cestou se mnoho zajímavého nepřihodilo. Jen druhou noc při táboření nás překvapil neznámý hraničář. Naštěstí neměl nepřátelské úmysly a přijal naše pozvání k ohni, kde jsme si vyměnili mnoho příběhů z našich cest. Ještě v noci se vydal dál svou cestou.

Naši marodi mezitím štvali své koně k vesnici. Štěstí jim prálo a druhý den potkali hlídku koňáků vedenou válečníkem ??. Když jim vysvětlili svou situaci, velkodušní kočovníci jim zapůjčili svoje čerstvé koně, aby se dostali do Khaly rychleji. Tam je stará čarodějnice Orana vyléčila ranním rituálem v kamenném kruhu. Za to ovšem dostala příslibeno vyplnění služby, o kterou v budoucnu požádá.

My ostatní jsme do sídla kočovníků dorazili o den později. Strávili jsme v Khale celkem týden odpočinkem, doplňováním zásob na planováním na další cestu. Já jsem si během toho času přivydělával hraním, najal jsem Nekila a dva další válečníky jako stráže a koupil dvě muly a proviant. Žrec Theo si nechal u kováře okovat stříbrem svou hůl, kterou mu klerik Glubin začal závidět. Chaotik Ytasu trávil čas rozmluvamy s Tarií o nekromancii. Ale den před odjezdem se mu povedl skvělý obchod se skupinou dobrodruhů. Vyměnil prsten a 100 zlatých za 4 koně. Buď úskokem slabomyslné nebožáky přesvědčil o domnělém zakletí v prstenu nebo je rovnou začaroval.

Naše posílená výprava tentokrát dorazila na pohřebiště bez problémů. Na místě jsme zkoušeli do dosud hrobky neprozkoumaných hrobek. Většinou byly zavalené a jeden z vchodů byl zatopený. Tam nás překvapil obrovský vodní had, který stáhl pod vodu a málem utopil nebohého Thea. Nakonec jsme sestoupili do podzemí největší hrobkou uprostřed pohřebiště. Tam bylo nutné se spustit šikmou šachtou po laně dolů. Lano přivázané na šachtou bylo pastí, jeho dolní polovina byla kluzká jako úhoř. Slezli jsme po vlastním provazu a jali se se čistit další místa prastarého pohřebiště od nemtrvých.

Tentokrát jsme střetávali jen slabé kostlivce a ghúly. Desovi se povedl pěkný kousek když odhalil tajnou místnost s oltářem. Na oltáři byl kalich s vodou a v něm opancéřovaná rukavice. Legendární ??? rukavici jsem poznal na první pohled. Byla to část zbroje mocného paladina a hubitele nemrtvých a podle pověstí mohl ji mohl správně využít jen člověk s mimořádně silnou vůli a morální integritou. Nevím jestli mohl Des využít potenciál rukavice naplno ale každopádně s kouzelným mečem bastardem, protikouzelným štítem a rukavicí se ze něj stal strašlivý válečník. Zanedlouho měl možnost to předvést.

V místnosti nedaleko vchodu jsme našli sarkofág přikrytý černočerným závěsem. Když jsme se přiblížili, závěs se zvedl jako kus stínu utrženého z pláště krále noci a vyletěl k nám. Des se přízraku neohroženě postavil a já ho ochránil motlitbou i podpořil bojovou písní. Leč zákeřná bestie vyhodnotila mě jako největší hrozbu. Oblétla Dese a překvapivým náletem do mě zabořila ledové spáry. Přízrak ze mě vysával životní sílu, mé vzpomínky a zkušenosti. Náhle nemtví zaskučel a rozplynul se. Des ho rozptýlil svěma seky začarovaného meče.

Ze sarkofáku potom vystoupala bílá koule světla a zamířila k východu z hrobky. Následovali jsme ji a přivedla nás k rozpadlé svatyni boha mrtvých, která stála stranou od pohřebiště. Tam se proměnila v bílou přízračnou ženskou postavu. Ten duch byla Niriadal, lasturová čarodějka, žačka, později zhouba kostěje Xar-zula a osobnost za kterou jsme podnikli celou výpravu. Hned jsme získali její důvěru vyjevením našich úmyslů o konečném zničení nemrtvého imperátora a podělila se s námi o vše, co věděla. Vyprávěla nám o svém spojenectví s kostějem a bojích, které sním svedli paladinové severu a jihu. Při finální bitvě se Niriadal přidala na stranu dobra, svou obětí jí přinesla vítězství a sobě zajistila vykoupení. Nemrtví čerknokněžník ale nebyl zničen úplně a dokud bude bít jeho skryté srdce tak ani nemůže. Dále jsme se konečně dozvěděli jak nemrtvého zničit. Kostěj pomocí prokletého rituálu vložil své srdce do ducha blízkého hvozdu. Zničit srdce znamenalo zabít ducha lesa a rozbít rovnováhu v přírodě na dlouhé léta, s čímž nemohl druid Theo souhlasit. Ale Niriadal nám vyjevila jinou možnost jak se k srdci dostat. V podzemí pohřebiště se nacházelo zřídlo pravdy, prastará kniha druidských rituálů ze které bychom mohli vyčíst jakým způsobem oddělit srdce od ducha lesa. Zřídlo pravdy ovšem stráží další nemtrvý – Xar-zulův mocný generál Xerouk. Získání posvátné knihy druidů se stalo naším dalším cílem. Nakonec jsme se dozvěděli o zakleté soše v podzemí pohřebiště, která zná mnoho z tajemství toho místa, a za platbu zlatem je ochotna se o ně podělit.

Taria se s námi rozhodla zůstat, pokud si bude moct nahlédnout do zřídlo pravdy, jakmile z něho vyčteme potřebné rituály. Žrec Theo souhlasil, že ji nechá knihu prostudovat, pod podmínkou, že se spis do roka vrátí druidskému kruhu. Úmluvu vzájmeně potvrdili krvavou přísahou.

Pod vlivem událostí posledních dní jsem hodně přemýšlel o nekromancii a o těch co ji používají. Jevilo se mi, že hlavním cílem nekromantů je získáním moci nad svou životní silou, životní silou jiných a konečným překonáním smrti a získáním věčného života. Ale jaký ten věčný život je? Kostěj Xar-zul ho tráví jako vysušená mrtvola, zahrabaný pod zemí, jako karikatura sebe samého před staletím, kdy byl vládce mocné říše, kterou se snaží obnovit. Ale v dnešním světě už není pro jeho říši místo. Niriadal se obrátila na cestu dobra a přesto její duše musí bloudit po tomto světě dokud nebude Xar-zul poražen. Svěřil jsem se svými pocity Tarii a snažil se ji varovat užíváním černých umění. Abych získal její důvěru, prozradil jsem ji úmysly čarodějnice Alkatry s drakem z hvozdu. Taria se mým pochybnostem vysmála. Že prý je nekromacie umění jako každé a ona má svou moc pod kontrolou, ne naopak. Tím jsem si nebyl tak jistý po tom co jsem viděl, jak z pouhého mstivého rozmaru proklela Kolgara věčným životem a nechala ho bloudit po bažinách, kde může ohrozit nevinné lidi.

Nekromancie je pouze falešná léčka akrhander, která nás svádí z pravé cesty našich předků a popírá lidství. Kostějové a nekromanté budou jen hnít ve starých kobkách na hromadách starého zlata a starých vědomostí, nechopni se přizpůsobit dynamickému toku života, který bují po celém světě kolem nich. Ale o mě se bude učit na univerzitách, mé písně se budou hrát na hradech a o mých skutcích se bude zpívat na jarmarcích. Já znám pravou cestu k nesmrtelnosti a dosáhnu jí skrz své dílo, které tvořím a předávám lidstvu.

Comments

dobes_o

I'm sorry, but we no longer support this web browser. Please upgrade your browser or install Chrome or Firefox to enjoy the full functionality of this site.