Divočna

Zápisky minstrela Ivara Zlatoústého - Led a oheň

Část druhá

I vojenská pevnost na divokém pohraničí se mi po utrpení posledních dní jevila jako vrchol civilizace. Ubytovali jsme se v hostinci a já se připravoval na vystoupení v krčmě na další večer. Ostatní mezitím věnovali čas obchodu, modlitbě a odpočinku. Lord Risan, pán na Serpentu, se vydal se svou družinou na trestnou výpravu za zkázu v podhradí a bohužel jsme se mu nemohli patřičně představit.

Druhý večer byla krčma plná a já jsme všem předvedl, proč se mi říká Zlatoústý. Moje nová píseň „Útěk z Enchidironu“ publikum úplně ohromila a po konci jsme se všemi seděli u stolů a pili pivo jako stáří přátelé. Kněz Eldrod, správce místní svatyně, nás požádal o doručení dopisu do kláštra Panenských kněžek, který ležel tři cesty na jihovýchod. Samozřejmě nabídl za doručení pěknou sumu zlata. Plány do budouna jsme tedy měli vyřešeny.

Jen vetešník ?, který mi zajistil loutnu na vystoupení, byl během večera ve špatné náladě. Nakonec přiznal, že byl předchozí noci okraden o kouzelné kameny. Ačkoliv měl podezření na cizince, hned jsem mu je vyvrátil potvrzením svých čestných úmyslů a zaručením se za každého mého společníka. A ejhle, o chvíli později vylezlo z Ytasa, že kameny během noci sebral on, beztak s pomocí nějakých špinavých kouzel. I když nám Kameny pomůžou na cestě, i tak jsem se zlobil. Mnohem hůře to snášeli Eskarina a Glubin. Oba trvali na jejich zaplacení a dokonce nechali zlato bez upozornění v krámku vetešníka.

Další den jsme doplnili poslední výstroj a vyrazili k chrámu panenských kněžek. A zase jsme se nevyhnuli boji. Před v kameni tesaným oltářem arkhandry Asharit jsme viděli, jak monstra pobila skupinu poutníků. Kostlivce podporovali nestvůry, které mi popsali vojáci z hradu. Jmenovali se hargoylové, byli okřídlení a jejich zpěv mohl člověka úplně zmámit a po smrti se změnili v kámen. Naštěstí můj zpěv byl silnější než jejich a dokázal zmámení rušit. Když jsme pohřbívali těla poutníků, všimli jsme si, že jedna z žen má na noze podivná tetování. Nechutný Ytasu hned kůži s tetováním vyřízl a uschoval si ji.

K Chrámu Panenských kněžek jsme dorazili dalšího dne. Vstříc nám vyšel průvod žen různého věku v jehož čele kráčela Dalana, Matka představená. Dostalo se nám vřelého přivítání a večer i bohatého pohoštění. Oplatil jsem štědrost svými písněni, které pohnuly srdci mnoha z mladých kněžek.

Druhý den se s námi setkala Dalana o samotě a požádala nás o pomoc. Klášter navštívila před nedávnem jiní dobrodruzi, kteří chtěli najít a prozkoumat svatyni ????, démonického služebníka arkhandry Asharit. Jedna z kněžek, mladá Nishue, se i přes varování Matky představené vypravila potají s nimi. Od té doby o nich nebyly zprávy a Dalana nám slíbila odměnu, pokud nějaké přineseme. Představila nám i dobrodruha Nizara, snědého šlachovitého sekerníka, který se dosud v klášteře léčil. Souhlasil s účastí na výpravě.

Na matčino přání se k nám přidala i sestra Neferni, nejlíbeznější stvoření, jaké jsem kdy potkal. Hned jsem přísahal, že budu chránit její život jako svůj vlastní, a na důkaz toho jsme nechal svojí písní vyrůst jednu zahradní růži do třímetrové výšky a nevídaného květu.

Cesta ke svatyni proběhla bez problémů. Jen před ní jsme narazili na goblina dorážejícího na psa chyceného v pasti. Drzého goblina jsem hrubými slovy zahnal a divoká Eskarin se postarala o zraněného hafana. Získala tak věrného společníka a ochránce.

Svatyně byla nebezpečné podzemní místo plné nástrah a nepřátel. Iluze mámily naše smysly, trávily nás jedovaté páry a v podlaze číhala propadla. Utkali jsme se s nemrtvými a ocelová socha, která se pohybovala jako živá, strážila nástěnné zrcadlo. Neferiny s údivem vykřikla, když v zrcadle zahlédla svou kamarádku Nishue.

V místnosti téměř na konci svatyně jsme objevili starou olejovou lampu. Ytasu ji prozkoumal magickým zrakem a začal ji třít. Nepřestával ani když zní začalý vycházet rudé plameny a my ho varovali. V lampě byl uvezněm ohnivý démon, Ifrít. Rozzlobený pekelník se představil jako Isakaradur a chystal se nás zprovodit z tohoto světa. Vychytralý Ytasu ale ovládal démonický jazyk a dokázal Ifríta přesvědčit, aby svůj hněv nasměroval správným směrem. Isakaradur nás ušetřil za pomoc proti tomu, kdo ho v lampě uvěznil. Nemuseli jsme chodit daleko, v poslední místnosti svatyně spočíval na kamenném katafalku Xar-zul. Dříve vládce Divočiny, dnes nemrtvý s obrovskou magickou mocí se okamžitě pustil do boje s Isakaradurem. Ifrítovi plameny škvařili lichovo maso a mrtvolný chlad dusil démonovy plameny. My jsme se do dlouhého boje zapojili jak mohli. Já jsem pěl písně a rozptyloval auru strachu, která oklopovala nemtrvého. Ostatní do něj tloukli pochodněmi a Nizar na soupeřící dvojici vrhal láhve s olejem.

Nakonec Xar-zul zeslábl natolik, že se nemohl bránit a Ifrít se osvobodil z jeho moci. Osvobozený byl velkorysý a nechal nám naše životy. Ytasovi slíbil odhalení některých tajemství až se příště setkají. Tělo Nemrtvého bylo i po boji stále celistvé a pomalu se dávalo dohromady. Pochopili jsme, že nemůže být zničen zbraněmi ani kouzly a jeho život musí být uložen někde jinde. Obtěžkaní poklady jsme se se zrcadlem s Nišue vydali zpět do Chrámu panenských kněžek.

Comments

dobes_o

I'm sorry, but we no longer support this web browser. Please upgrade your browser or install Chrome or Firefox to enjoy the full functionality of this site.